Rodiče. Dva lidé, kteří jsou pro mě nejdůležitější ze všech. Když se někdo rozhodne mít dítě, přináší to s sebou nejen velkou zodpovědnost, ale také radost z toho, že můžete sledovat jeho vývoj od samých začátků a snažit se dítě vést správnou cestou. Mít dítě, to je závazek na celý život.

Jací jsou mí rodiče? Moje odpověď je velmi jednoduchá. Skvělí, starostliví, velmi trpěliví, ale i přísní. Můj taťka je až moc přísný, ale je i milý a hodný. Dobře se s ním povídá, snaží se mě pochopit, ale zároveň vím, že něco jako rodič dovolit nemůže. U nás v rodině je na rozmazlování spíš asi mamka. Mamka nás všechny miluje. Pokaždé když vidí, že nejsem zrovna veselá, přijde za mnou a řekne mi, že ji mám brát alespoň na chvilku jako svou nejlepší kamarádku. Poté si dokážeme povídat třeba i hodiny.

Rodiče se o nás bojí. Hlavně chtějí, aby z nás vyrostli zodpovědní lidé. Doufám, že budu alespoň z části tak dobrým rodičem jako jsou oni. Každý rok, kterým se přibližuji dospělosti, přicházím na nové věci. Už vím, proč jsem jako malá musela dělat věci, které se mi dělat nechtěly.

Občas taky přemýšlím, v kolika letech se odstěhuji. Ale vždy si uvědomím, že od nich nechci být příliš daleko.

Za své rodiče jsem moc ráda. Pomůžou mi a mám v nich velkou oporu. Nejraději na svých rodičích mám to, když se smějí. Občas mě mrzí, jak se k nim chovám, když pro mě toho tolik dělají, jenomže v tu chvíli si to neuvědomuji.

Rodiče někdy nechápou děti a děti zase někdy nechápou své rodiče. Jsme tak rozdílní, ale přitom bychom bez sebe nemohli být. Vše do sebe v životě zapadá jako puzzle, se kterými jsme si s rodiči hráli jako malé děti .