Jeden měsíc ve škole

02.03.2018 16:41

On to vlastně ani není jeden celý měsíc, jenom únor a ještě ani ne od prvního. Mám to daleko, 20 kilometrů, ale aspoň si užiju teplo v autě. Začne topit někde u Putimi. To osazenstvo z bližších koutů mrzne, auta se jim nezahřejí.

Cesta je romantická, na východě vstává z mrazivého oparu červené slunce, zasněžené pláně se v tom rudém světle zvláštně třpytí. Jedu. Až dojedu. Ke škole v Cehnicích. Hned na poprvé jsem ji poznal. I když není stejná, změnila se, je to pořád ona. Změnila se k lepšímu.

Ona to nebyla první cesta, ani to není jeden první měsíc. První po letech. S humorem - návrat na místo činu. Určitě ale něco dobrého, pozitivního v mém životě. Potkávám se s těmi, co tu byli. Někteří tenkrát tady učili, někteří zde učí nyní, tenkrát byli žáky školy. Takže to tu znám.

A vzpomínám. Na tu dobu, kdy se snažili školu zavřít, nebo aspoň část dětí poslat jinam. A srovnávám. Na jednání bylo více škol. Ta v Albrechticích nad Vltavou měla všechno, i dětí tam bylo víc. A kývli na zákeřnou nabídku. Dodnes mají v obrovské škole jenom dvě třídy. Málotřídku, první až pátý ročník ve dvou třídách.

Asi je to tím, že si tu školu kdysi sami nepostavili, nevydupali ji ze země, ani si ji nedokázali uchránit, když to bylo třeba. Těší mne to, že pro Cehnice škola tolik znamená. Výraz naše škola tady skutečně něco znamená. Je to i moje škola, jsem rád, že jsem se vrátil, že tady mohu být. A jsem vděčný všem, kteří se nedali a nevzdali. Vděčný za to, že bylo a je kam se vracet. ( Luboš Vrba )