Třetí cyklákový den po snídani opět začínáme lehkým servisem – dotahujeme přední kola, rovnáme brzdy a řidítka. Už je jasné, že pan učitel Brabec je lehce nemocen, dává si paralen a dnes zůstává v posteli. Vyrážíme tedy jako dvanáctičlenná skupina.
Začínáme stoupáním lesem nad chatu, po kterém následuje prudký sjezd lesní cestou směrem na silnici na Špičák. Prověříme, jakou teplotu snesou kotoučové brzy a kolik ubrzdí špalíčky čelisťových brzd. Do kopce se jako obvykle vlečeme, ale pod Špičák se dostáváme ještě během dopoledne :-). Následuje další prudké stoupání do Špičáckého sedla, během kterého komplexně sakrující a nadávající skupina dostane pořádně vynadáno, neb přístup je silně ufňukaný.
Od této chvíle se skupina zázračně proměňuje a všechno brblání ustává. Jízdu po rovině ze Špičáckého sedla na Černé jezero si tak už zcela užíváme, a u jezera poobědváme rohlík, sušenku a jogurt z našeho balíčku. Mirek s Adamem si máchají nohy v jezeře, jen poněkud zapomínají sundat si boty :-).
Skupina následně souhlasí se zkratkou směrem vzhůru, netušíc, že cesta bude kamenitá a kola budeme muset vytlačit cestou v délce cca 800 m (strategicky zařazeno, aby si skupinka také vyzkoušela, co znamená náročný pohyb v kopcích, kde některé části nejsou zcela sjízdné) Zde se naplno projevuje společný nepřítel skupiny – :-), skupinka předvádí fantastický týmový výkon, Adam Miklas ochotně podtahuje kola pod padlým kmenem a pomáhá s jeho přelézáním, v závěru se pak Honza Reindl a Tonda Šindelář vracejí zhruba čtvrtinu cesty a pomáhají vytlačit kola pomalejším členům výpravy. Mirkovi dopřáváme luxus prosté chůze bez kola, ale i tak stačí čtyřikrát upadnout mezi kameny, Dominik ošetří Karlovi bravurně škrábanec na koleně, Bára své kolo statečně zvedá na ramena. Adam Šochman nezastavuje, vede pouze velmi rozumné řeči a naprosto mu nevadí, do jakého kopce a jakým terénem jdeme. Skupinka po úvodní rozhádanosti opravdu projevuje moc příjemného týmového ducha, alespoň v záblescích.
Na Čertovo jezero nepokračujeme, volíme cestu po silnici k rohhledně a na Špičáku se oddělují Ti, kteří si chtějí sjet skutečné bike traily a skupinka, která si zkusí krátké, poměrně bezpečné popojíždění a svádění kol dolů po sjezdovce. I zde se daří být podle plánu, protože i způsob sjíždění prudkých kopců je dobré si osahat. Všichni se bezpečně dostáváme až dolů k lanovce a pak už jen svištíme do Železné Rudy, zastavujeme v Jednotě a večerce a stoupáme až k chatě. Skupinovou jízdu po hlavní silnici už též zvládáme bezpečně.
Skupinka Dominik, Mirek, Adam Š. a JP jdou odčerpat část energie intervalovými sprinty do sjezdovky, kde Dominik potvrzuje, že je zkušeným běžcem a Adam Šochman i Mirek překvapují, že běží. Adam naprosto nepochopitelně vybíhá tuto náročnou běžeckou výzvu kousek za Dominikem, Mirek zvládá alespoň třetinu sjezdovky. Pro představu, svah je prudký a běh probíhá způsobem – po dobu 20 s. sprint vzhůru, následuje 20 s. chůze dolů, a tak pořád dokola, až se běžec dostane na vrchol sjezdovky.
V 17:15 vyrážíme na procházku nad Belveder, stihneme šiškovou bitvu, cvičení v lesní tělocvičně i jednu hru na schovávanou. Oblíbenou aktivitou je pak válení sudů a metání kotrmelců v trávě na sjezdovce.
Večeříme lívance a v osm vyrážíme opéci si buřta – skvělý nápad paní provozní a cehnické paní starostky. Bavíme se historkami z uplynulého dne a v deset hodin se přesouváme do pokojů.
Cyklistický nájezd je dnes 20,43 km, nastoupáno 650 metrů, vše průměrnou rychlostí 4 km za hodinu. Jak se zdá, všichni se postupně smiřují s tím, že na Šumavě jsou prostě kopce. 🙂
Na čtvrtek máme v plánu nejdelší trasu, cílem jsou Prášily a jízda ve dvou skupinách. Na trase máme celou řadu odboček, které se chystáme využít tak, aby se všichni v celkové délce trasy překonali, a přesto jsme se vrátili do večeře. 🙂
