Místo budíku kukaččí volání, za okny kopce vystupující z mlhy, chvílemi déšť, chvílemi sluníčko. Šumava tak, jak má být. Sedmáci potřetí zamířili na týdenní pobyt v přírodě, tentokrát do malé vísky Pěkná, dříve Šenava (Schönau). Když se v pondělí ráno loučili s rodiči, měli před sebou tři výpravy a jeden odpočinkový den.
Zaniklé obce: Naše první kroky vedly podél vojenského újezdu Boletice na sever, k místům, kde kdysi stávaly osady, vesnice nebo samostatné chalupy. Dnes už o jejich existenci vypovídají jen hraniční zídky, ojedinělé rozvaliny, křížky podél cest a ovocné stromy na loučkách v místních lesích. Tato výprava nás přivedla k tématu Sudet, v jejichž pásmu jsme se po celou dobu nacházeli, a k odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 (v rámci volného dne jsme si toto období historie doplnili knížkou Sudetský dům od Štěpána Javůrka).
Medvědí stezka: Po pondělní vycházce následovala první prověrka odolnosti, před námi byla téměř dvacetikilometrová túra za památníkem posledního medvěda, Schwarzenberským plavebním kanálem, Jelením jezírkem a Medvědí stezkou. Cesta pravidelně stoupala a klesala, a přestože jsme potkali mnoho zajímavostí (tunel na kanálu, čolky pod jezírkem, skalní útvary na stezce), první puchýře o sobě začaly dávat vědět a nožky nepřivyklé dlouhým pochodům vypovídaly službu. Při čekání na vlak, který nám trasu o pák kilometrů pokrátil, se objevily názory, že tento týden „už nikam nejdu“. Autentické citace nejsou publikovatelné. Jenže to nejlepší na nás teprve čekalo.
Plechý: Po středečním odpočinku a vzájemném motivačním přesvědčování se ve čtvrtek ráno celá skupina přesunula do Nové Pece. Odtud nás čekal výstup na nejvyšší vrchol české strany Šumavy – Plechý (1378). Mírné stoupání v první fázi výšlapu vzbuzovalo v žácích pocity, že „to už je ono“, ten výstup, jenže pravé stoupání kamenným mořem a šplhání po balvanech čekalo až v posledních kilometrech pod vrcholem. A stálo to za to. Nejprudší pasáž nabízela božskou vyhlídku na lipenskou nádrž a na samotném vrcholu čekal naplňující výhled do dalekého okolí. Štěstí nám navíc přálo a dohlédnout se dalo až na samotné vrcholky Alp (pravděpodobnost jejich viditelnosti je vyšší v zimních měsících). Pak už následoval jen sestup k Plešnému jezeru a návrat do Pece a do Pěkné.
Mise splněny – kapka historie vstřebána, společné zážitky prožity, hranice fyzické výkonnosti posunuty. Byli jsme tam spolu rádi a děkujeme za podporu všem, kdo nás na cestě provázeli: bývalý pan učitel Pirgl (který nikoho nenechal při túrách pozadu), paní asistentka Carmen (která nám zpříjemnila odpočinkový den především svou návštěvou, ale také ohníčkem a zaslouženými dobrotami), správci NP Šumava (kteří nám upřesnili informace k našemu dokumentu), pronajímatelé chaty v Pěkné (kteří nás týden nechali bydlet v útulném prostředí) a všem česko-rakouským kolemjdoucím (kteří nás ponoukali k drobným intervencím a cizojazyčným konverzacím), rodičům (že znovu svěřili své ratolesti šumavské divočině).
Největší díky patří ale samotným sedmákům – byli jako vždy skvělí (rozumějte vtipní, nadšení, naštvaní, mrzutí, motivovaní, unavení, akční, upřímní, vyčerpaní, zvědaví, spokojení a hlavně inspirující)!
Petra Němečková
